* * *
„…v temnotách bezcitných a surových,
pažemi i tělem chráníš zástupy churavých.“

Pocházela ze vznešené rodiny a provdána byla za rytíře, pána z Lemberka, v odlehlém pohraničí. Kolik takových šlechtičen by v její době napočítali? Ale Zdislava mezi nimi vyniká. Za časté manželovy nepřítomnosti spravovala panství, vychovávala své čtyři děti. Byla citlivá ke strádání potřebných. Přiměla svého manžela, aby v jejich kraji založil klášter se špitálem.

* * *
„…pramenem on je z velké dáli,
paprskem slov se hříšní káli.“

První svatý v českém nebi, který do něho otevřel bránu ostatním. V pořadí čtvrtý papež, současník těch, kteří byli účastníky či svědky novozákonních událostí. Zemřel mučednickou smrtí, když ve vyhnanství na Krymu dál pokračoval v misii a konal zázraky. Z rozkazu císaře byl shozen do moře s kotvou přivázanou ke krku. Jeho ostatky k nám přinesli Cyril a Metoděj.

* * *
„Chtěli zhasnout plamen,
o to více dával jasu…“

Svatá babička, která svolila roztavit sošky starých bůžků a odlít z nich obrázek Panny Marie. Její víra byla upřímná a pevná, což vyvolávalo odpor u těch, kteří se hlásili ke staré zděděné víře. Platila za morální autoritu, a tak jí byl do výchovy svěřen malý vnuk Václav. Pro spory se snachou Drahomírou se uchýlila na své hradiště Tetín, kde byla najatými vrahy uškrcena.

* * *
„…založil v Čechách, v srdci království,
pevný bod víry, pražské biskupství.“

Řezenský biskup, který se odvážně postavil svým spolupracovníkům a prosadil zřízení pražského biskupství.
Pokorný benediktýn, který svou skromností svědčil o Kristu. Vynikal ctnostmi i moudrým řízením diecéze. Zakládal školy, po čas neúrody neváhal otevřít své sýpky. Sám žil jako mnich, ať šlo o oděv, dodržování přísných pravidel, asketický život i postoj v srdci.

* * *
„Ve změti hlasů královského dvora
zaslechla Hlas jediný.“

Královská dcera, která se měla stát nástrojem dynastické politiky svého otce. Anežka se ale rozhodla pro jiný život, život řeholnice. Založila v Praze špitál a také klášter mladého řádu klarisek Na Františku, jehož se stala představenou. Žila velmi asketickým životem, pečovala o chudé a nemocné a stala se vzorem nejen pro své spolusestry. Její moudrost zabránila válce mezi otcem a synem.

* * *
„Kdyby byly hříchy jako šarlat,
jenom Bůh je může bělit…“

Zbožný král starých Burgundů, který v hněvu nechal zavraždit svého prvorozeného syna. Svého činu brzy hořce litoval a nastoupil těžkou cestu pokání doufaje, že mu Bůh dá příležitost smýt svůj těžký hřích. Následně padl do zajetí nepřátelských Franků, kterými byl zavražděn a svržen do studny. Jeho kult v českých zemích rozšířil král Karel IV., který většinu jeho ostatků a přenesl do Prahy.

* * *
„Nesnadná je tvoje cesta,
kouskem kvasu v množství těsta…“

Učenec evropského rozhledu i rozletu, vzešlý ze starého rodu Slavníkovců. Druhý pražský biskup, který svými autentickými křesťanskými postoji budil ve stojatých vodách spíše nelibost a nepochopení. Vojtěch tak bojoval s pocity marnosti své mise v Čechách. Se svým bratrem Radimem unikl krvelačnému běsnění na Libici a do Čech se pak již nevrátil. Zemřel při misii v Prusku, ubodán pohany.

* * *
„V lesku svatyň, dýmu římských chrámů,
nechtěls přinést oběť modle z trámů,…“

Synek pohanského sicilského šlechtice, kterého jeho chůva a učitel přivedli ke křesťanství. Jeho víra byla vystavena těžké zkoušce, když byl ještě ve věku dětské nevinnosti. A obstál. Nesklonil se ani před císařem, nezalekl se utrpení. I život malého chlapce dokáže zářit dějinami více než život mnohého zkušeného kmeta. Podle legendy jeho ostatky přinesl do našich zemí už svatý Václav.

* * *
„Před dveřmi chrámu prýští krev,
aby navždy vsákla do této země...“

Dědic české země, její nejvyšší patron. Kníže z rodu Přemyslovců, kníže mečem i duchem. Zbožný panovník, který toužil přetvářet svou zemi v lepší místo, v Boží území. Temné síly, úklady a sváry, ho připravily v Boleslavi o život. Nebyly to ale ony, kdo by v jeho příběhu psal poslední řádky. Svatý Václave, vévodo české země, kníže náš, pros za nás Boha, svatého Ducha, Kriste eleison.

* * *
„Apoštolem polabských niv,
otevíral Kristu brány,…“

Kdo přináší víru se zbraní v ruce, obvykle nepochodí, vyvolá odpor. Míšeňský biskup Benno věděl, že poselství Boží lásky nemůže být šířeno bez ohledu na prostředky. Naučil se proto jazyk polabských Slovanů a víru mezi nimi šířil především svým příkladem ctnostného života a pomoci chudým. Dostal se tak do sporu i s králem Jindřichem, kterého odmítl podporovat v jeho výbojích.

* * *
„Zvolils stezku úzkou, těsnou,
jenom takto lze žít s Bohem…“

Pokorný panovník, oddaný otec a manžel. Karel, náš poslední císař a král. Sklízel, co nezasel, avšak nepodlehl válečnému běsnění. Naopak, hledal východisko, jak vykloubeným časům navrátit opět mír a Boží řád. Nechal se vést svou vírou, svou lidskostí, byl odvážný v těžkých časech.

Nakonec zůstal osamocen a neuspěl, ale jsou o to jeho činy menší?

* * *
„Hlubiny vesmíru táhnou k hlubinám Boha,
v nitru člověka dříme tato vloha.“

Až ve zralém věku uslyšel tento durynský šlechtic povolání, svůj majetek odevzdal klášteru a stal se mnichem. Těžko se mu vzdávalo světských potěšení. Nakonec však nalezl klid v samotě poustevny na Březníku, kde žil příkladný život světce a v požehnaném věku také skonal. Dveře měl otevřené na dvoře německém, uherském i českém, a dokázal tak jako diplomat posloužit Boží věci.

* * *
„…svědkové Krista nesou pochodeň,
tam, kde se neváží dle Kristovy míry,
tam, kde na rozsévače čeká hojná žeň.“

Konstantin a Metoděj, apoštolové Slovanů. Byli povoláni na Velkou Moravu šířit víru ze své byzantské vlasti. Znali slovanskou řeč a vedli v ní bohoslužby. Díky tomu mohla víra zapouštět kořeny i mezi prostým lidem. Své kroky obhájili i před papežem. Churavý Konstantin zůstal již v Římě, Metod se pak stal moravským pastýřem a dlouhá léta zde ještě sloužil Boží věci.

* * *
„…přivolal na sebe zlý hněv,
odolal tam, kde vládla zvůle…“

Generální vikář pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna. V době sporů krále Václava s arcibiskupem zachoval věrnost církvi a nepodvolil se královské zvůli a hněvu ani tváří v tvář nesmírnému utrpení. Neporušil svátost zpovědního tajemství ani za cenu života.

Stal se tak inspirací, která ozařuje staletí, i to nedávno skončené.

* * *
„Křivě nařčen nechtěl lstivou zradu,
jeho věrnost pevnost hradu…“

Těžkou dobu dostal do vínku svatý Jan Sarkander. Náboženské spory přerostly ve válku. Ti, kteří žili vedle sebe v míru, se stali zarytými nepřáteli. Poté, co na Moravu vtrhla polská vojska, chtěl zachránit svěřený Holešov od drancování. Zachránil, ale právě proto se stal podezřelým. Byl těžce mučen, aby doznal, co neučinil, aby vyzradil zpovědní tajemství. Nepodlehl a zaplatil pozemským životem.